Za samostatný stát

Na prahu první světové války měl za sebou český národ dlouhé století nebývalého duchovního a sociálního vzestupu doprovázeného také prudkým hospodářským rozmachem. Disponoval vyspělou kulturou, uměním a školstvím, silným průmyslem i rozvinutým zemědělstvím, tedy všemi atributy moderního národa – kromě jediného – vlastního státu.

Habsburské soustátí tehdy ztrácelo svoji staletou dějinnou roli přirozené ochrany malých národů před tlaky z Východu i ze Západu a ocitalo se ve vleku Německa, vedeno představou, že společné vítězství ve válce umožní právě jemu vyřešit, a to razantním způsobem, sílící vnitřní národnostní problémy.

Světová válka tak postavila české a též slovenské politiky, a oba národy jako celek, do nové historické situace. S plánem na vznik samostatného státu odešel do exilu profesor T. G. Masaryk a ujal se vedení zahraniční odbojové akce. Mohl se přitom opřít o okruh svých nejbližších spolupracovníků, především E. Beneše a M. R. Štefánika, morálně a finančně o početné krajanské spolky působící v USA, Rusku či ve Francii.

Jedním z nejpřednějších úkolů zůstávalo vybudování autonomní národní armády, jejíž vojáci – čeští a slovenští dobrovolníci – by se zapojili do boje po boku Spojenců. T. G. Masaryk již v únoru 1915 prohlásil: „Postavíme-li armádu, dostaneme se tím do nového právního poměru k Rakousku i ke Spojencům…V každém případě nebudou moci Spojenci ani Vídeň přejít kolem nás mlčky, budeme-li mít vojáky.“ Tuto skutečnost zdůrazňoval opakovaně i v dalších letech: „Co nejvíce československého vojska, co největší československou armádu! Aby svět viděl, že národ je proti Rakousku doopravdy …pak celý svět se naučí, co jsou to Češi a Slováci a pak se na nás již nezapomene.“