První světová válka

Mezinárodní napětí se na počátku 20. století neustále zostřovalo. Jiskrou, z které vzplanul válečný požár, se stal atentát na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda d'Este a jeho manželku v Sarajevu. Když Srbsko odmítlo pokořující ultimatum, vyhlásilo mu Rakousko-Uhersku válku. Díky systému spojeneckých smluv se během několika dnů takřka celá Evropa ocitla ve válce.

Definitivní podobu a pevnou organizační strukturu československému zahraničnímu odboji vtiskli tři muži, jejichž osudy se na přelomu let 1915/1916 nerozlučně spojily: Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš a Milan Rastislav Štefánik. Prvním politickým orgánem zahraničního odboje se stal Český komitét zahraniční, jehož proklamace z listopadu 1915 hovořila o společném úsilí vybojovat samostatný stát.

Od února 1916 vznikala v Paříži Československá národní rada jako vskutku ústřední orgán odboje s postupně budovanými odbočkami v Rusku, Itálii, Velké Británii, Švýcarsku a v USA. Jejím cílem bylo získat rozhodující oficiální kruhy i veřejnost dohodových států pro myšlenku rozbití Rakousko-Uherska a vytvoření samostatného čs. státu. Osou činnosti se stalo propagační a diplomatické působení u dohodových vlád a mezi demokratickou světovou veřejností, jako byla např. Masarykova cesta do Ruska, nebo uspořádání Českého dne v Římě.

Úspěchy legií v Rusku, i jejich zdárná nasazení na italské a francouzské frontě, přiměly západních mocnosti uznat čs. vojsko za spojenecké a politicky je řídící zahraniční Národní radu jako zárodek vlády budoucího Československa. Tak to učinila 29. června 1918 Francie, 9. srpna Velká Británie a 2. září USA Radu přímo za provizorní vládu. To umožnilo, aby se Národní rada přeměnila 14. října 1918 v prozatímní zahraniční československou vládu. Samostatný stát pak vyhlásili domácí političtí představitelé po statisícových manifestacích v Praze a dalších městech 28. října 1918.