Armáda ČR

Přeměna Československa v demokratický stát s tržním hospodářstvím po listopadu 1989 přinesla také složitý proces transformace armády. Zásadním krokem politicko-strategického významu bylo rozpuštění Varšavské smlouvy spojené s odchodem sovětských vojsk z území republiky. Řešení řady naléhavých koncepčních úkolů vojenské výstavby však dočasně blokovalo rozdělení státu. Armáda musela současně překonávat mylné názory na rychlou konverzi zbrojního průmyslu a rapidní snižování rozpočtů v období spojeném s růstem nákladů na redislokaci armády, změny její organizační struktury a na likvidaci přebytečné vojenské techniky podle tzv. Vídeňských protokolů.

Současně započal proces demokratizace armády, došlo k postupnému zkracování délky vojenské základní služby a zavedení civilní služby a postupně k úplné profesionalizaci armády. Zásadní význam mělo přijetí nové vojenské strategie České republiky. Podle nové koncepce výstavby armády proběhly reorganizace Ministerstva obrany a Generálního štábu, byly zřízeny jednotky rychlé reakce a redukovány počty osob a zbraňových systémů, vojenských výcvikových prostorů, poklesl počet posádek a dislokačních míst a řada vojenských objektů byla předána k civilnímu využití. Do vojsk byla zavedena nová technika (letouny JAS-39 Gripen, L-159 a další zbraňové systémy).

Přijetím do Severoatlantické aliance byl splněn jeden z hlavních strategických cílů zahraniční politiky České republiky, která se poprvé ve své historii stala součástí fungujícího systému kolektivní obrany. Vojáci AČR začali působit ve spojeneckých strukturách aliance – na všech vojenských stupních v Bruselu, na Vrchním velitelství spojeneckých sil v Evropě v belgickém Monsu a i na dalších strategických a operačních velitelstvích v Evropě a USA. AČR se zapojila do mezinárodních akcím k udržení či nastolení míru v oblastech nestability a do humanitárních misí.