Návrat vítězů

Nebylo vinou československého odboje, že podíl našich zahraničních jednotek na závěrečném osvobozování českých zemí byl výrazně menší, než se původně počítalo. Pouze čs. útvarům bojujícím v sestavě Rudé armády bylo dopřáno, aby jejich příslušníci přivítali konec války na domácí půdě. Obrněná brigáda s výjimkou malé symbolické jednotky odeslané do západních Čech obléhala až do 9. května 1945 přístav Dunkerque, a z operačních důvodů museli ve Velké Británii zůstat i piloti československých perutí.

Stejně nemilosrdný byl však osud i k domácímu odbojovému hnutí. Podle původních plánů mělo dojít v českých zemích k rozsáhlému povstání, avšak zbraně slibované ze zahraničí v potřebném množství nikdy nedorazily. Teprve dlouho po válce vyšlo najevo, že se tak stalo proto, že české země patřily do operační zóny Rudé armády a Stalinovo sovětské vedení přes své sliby nemělo skutečný zájem, aby vojensky podporovalo demokratické odbojové hnutí. Do závěrečných bojů v květnu 1945 tak vstupoval domácí odboj sice s velkým odhodláním, avšak prakticky téměř beze zbraní.

Zatímco německé vrchní velení již vyjednávalo o podmínkách uzavření bezpodmínečné kapitulace a obyvatelstvo Evropy oslavovalo konec války, umíraly v ulicích českých obcí a měst v posledních dnech a hodinách války stovky českých vlastenců.

Po osvobození republiky se základem čs. armády se stal 1. čs. armádní sbor v SSSR, jehož početní stav činil takřka 50 000 osob, včetně příslušníků 1. čs. smíšené letecké divize. V druhé polovině května 1945 se přesunula na území Československa Čs. samostatná obrněná brigáda s cca 6 600 vojáky. Základem čs. letectva se staly 310., 312 a 313 stíhací peruť a 311. bombardovací peruť RAF – britských královských leteckých sil. Čs. letecké perutě ve Velké Británii měly koncem března 1945 cca 1 500 mužů. Těmto jednotkám vzdaly hold na mohutných přehlídkách tisíce Pražanů.